Čtvrtek 9:20
Telefonát z Krakowa: Přijeďte, je to třeba probrat osobně. Očekáváme vás zítra v deset ráno. Nashledanou. Co teď? Letadlo! Lety do Krakowa jsou na tento pátek plné, pokyvuje směrem k obrazovce počítače mladý muž, letenkový specialista. Momentík, vlastně je tu jedna volná první třída – za desítku. Autobusem do Krakowa? Nejezdíme. Ještěže tu máme ty naše České dráhy, spasitelky!
Čtvrtek 11:50
Kupuju zpáteční lístek na noční spoj Praha – Krakow a připlácím 450 Kč na lůžko.
Čtvrtek 12:10
Vesele si vykračuji domů připravit se na pracovní schůzku, sbalit kartáček a knížku, abych se ve vlaku ukolébala četbou.
Čtvrtek 13:35
Telefonuji s bratrem, říkám mu o své krakowské misi. Chce jet také, Krakow je prý město půvabem oplývající. Lůžko však nepotřebuje, vyspí se v pohodě na sedačce v kupé.
Čtvrtek 20:30
Scházíme se na pražském Hlavním nádraží. Lidé spěchají na všechny strany, někdo zevluje a čeká na spoj, před nádražím u stánků postávají různé figurky a srkají první, páté nebo poslední, z ruky do ruky jdou všelijaké modely mobilních telefonů uprostřed skupinky mladých Romani boys, ruská rodinka na lavičce se cpe studenou klobásou a jejich malý chlapec střílí po kolemjdoucích rohlíkem jako kalašnikovem. Omámeně pozorujeme lidské mraveniště a čas letí.
Čtvrtek 20:50
Přijíždí policejní dodávka. Vyskáče z ní šest černě odděných ozbrojených mužů, aby zjednali pořádek v hloučku rozhádaných opilců.
Čtvrtek 20:52
Napadá mě: Jak by to v českých luzích a hájích vypadalo, kdyby zanikly všechny ty legrační budky prodávající alkohol alkoholikům? Co by se stalo s naší zemí, kdyby se zrušilo popíjení alkoholických nápojů na veřejných prostranstvích a – nedej Bože – ve vlacích? Kam by se poděla významná součást její estetiky?
Čtvrtek 21:00
Odcházíme na perón. Vlak Silesia je dlouhý, předlouhý. Nacházíme místo ve vagónu poblíž lůžkového vozu.
Čtvrtek 21:18
Vlak se rozjíždí. Bratr na sedačce zkouší variaci spánkových poloh, aby byl připraven, až se oči začnou klížit.
Čtvrtek 21:30
Přichází průvodčí a velmi se diví, že nejsem na svém lůžku. Oponuji, že se mi ještě nechce spát, ale dostane se mi ponaučení, že už mám stejně smůlu, jelikož lůžková část se zamyká, takže už se na své draze zaplacené místo stejně nedostanu. Načež pohotově vytáhne z kapsy brožurku „Noční spoje“ a navrch přihodí citaci, že rezervované místo je třeba obsadit do patnácti minut po odjezdu vlaku, jinak cestující na toto místo ztrácí nárok.
Čtvrtek 21:35
Nešťastně na průvodčího hledím a vyprávím mu, co všechno mě v Krakowě čeká a jak se na to musím řádně vyspat, až se ten měkkosrdcatý muž ustrne a odvede mě k uzamčené bráně do ráje. Odemkne, zašoupne a zase zamkne. A jsem v pasti! Vydám se tedy hledat, kde strávím dnešní noc.
Čtvrtek 21:45
Lomcuji klikou od svého lůžkového oddílu. Nic. Nikde nikdo. Najednou se odkudsi jako pára nad hrncem vynoří pán v bílé košili. Podezíravě mhouří oči: Máte jízdenku? Ukazuji svůj jízdní doklad, pán si ho prohlédne, zastrčí do desek a odemkne. Peřiny čistě povlečené, zajásám. Pán mezitím záhadně zmizí. Jako čert. A do pekla si vzal i můj zpáteční lístek. Nechám lůžko lůžkem a vydám se ho hledat.
Čtvrtek 21:55
Nacházím pána v bílé košili. Trochu ho vytočí, že dosud nejsem na lůžku a už z dálky volá: Copak, copak! Nevrátil jste mi moji jízdenku, vysvětluji. Tu si nechám, vrátím až budete v cílové stanici. Valím na něj oči: A proč? A kdo vlastně jste? Pánovi dochází trpělivost a prská: Tak to prostě chodí, mám jízdenky všech cestujících z tohoto vozu a vy nejste žádná výjimka. Protestuji, a tak se mi konečně dostane vysvětlení, že mám tu čest mluvit s průvodcem vozu. Jméno mi však neřekne, protože pracuje pod číslem a jízdenku ať si klidně nechám, když se mi to nezdá, ale může mi garantovat, že mě během jízdy vzbudí průvodčí. A to minimálně sedmkrát! Tak často se totiž na trase Praha – Krakow mění. Jízdenku mu tedy odevzdám. Nezbývá než doufat a věřit.
Čtvrtek 22:30
Zavírám knihu a zhasínám ostrou zářivku.
Pátek 1:41
Ostrava. Hlavní nádraží. Do pootevřených dveří nakoukne zvědavá hlava. Tady zme, říká. Za chvíli mám nad sebou jak na hřadle další dvě nocležnice, kterým, jak se zdá, se vlastně vůbec nechce spát. Jejich studnice příběhů o Ondrašovi, nákupech v Interšparu a dalších zajímavostech nikdy nevysychá. Rozhodně vydrží až na hraniční přechod, kde nás bušením na dveře tahá z peřin pasová kontrola. Dobrze, dobrze, a můžeme zpět na lůžko.
Pátek 3:10
Vlak se se supěním dává do pohybu. Opouštíme Českou republiku. Myslím na to, že za pár hodin projedeme Osvětimí. Ukolébána strašnou představou o vlacích směřujících do koncentračních táborů konečně usínám.
Pátek 5:44
Kraków Glówny. Průvodce nám vrací jízdenky. Tak přece jen to nebyl zlý člověk. Očima pátrám po peróně, jestli neuvidím bratra. Stojí opodál. Pobledlý a mrzutý. Kousek od něj skupina polských mužů ve značně pohrouženém stavu. S těma jsem strávil noc, kýve směrem k nim bratr. Čtyři lahve vodky a jedna rumu. A minimálně dvě krabičky cigaret. Bilance dnešní noci v jednom nekuřáckém kupé nočního vlaku. Nad Krakowem svítá.