Ve srovnání s Čechami zcela odlišná situace. Zatímco průměrný
Polák míří do kostela alespoň
jednou za týden, průměrný
Čech maximálně jednou za rok. Přesto
si asi jen stěží dokážeme představit českou krajinu bez typických bílých věží s červenou střechou zářících do dálky. Bereme je jako samozřejmost,
prostě tu „vždycky" byly, jsou a
budou. Podíváme-li se však na řadu
z nich zblízka – a hlavně zevnitř – zjistíme, že jejich stav je natolik
žalostný, že bez naší pomoci mohou dříve či později zmizet z povrchu zemského.
Přestože většinu kostelů vlastní církev, nelze počítat s tím, že se postará o
jejich vzkříšení a následnou údržbu sama. Nejde jen o to, že stát pod vedením
KSČ nechal tyto památky (záměrně)
zchátrat a že po roce 1990 se kostely staly oblíbeným místem lupičských nájezdů, které dílo zkázy dokonaly. Mnoho kostelů především
dávno ztratilo svou původní (církevní) funkci a k bohoslužbám se už vůbec
nevyužívají. Navíc je církev odkázána na finanční zdroje státu, resp. ministerstva
kultury, případně na dobrovolnou
pomoc krajů a obcí. Obce
pochopitelně usilují o to, aby se
kostel stal jejich ozdobou, problémem jsou – jak jinak – opět finance. Obecní
rozpočet je často tak napjatý, že desítky let chátrající a několikrát vykradený
kostel nemůže pár ušetřených korun
příliš vytrhnout.
Co tedy s nimi? Nechat spadnout? Zachovat jako zříceniny
(máme-li zříceniny hradů, proč ne kostelů)? Prodat ke komerčnímu využití? Při
tom pomyšlení by se asi otřepala nejen církev. Nejspíš i proto vznikají v
jednotlivých obcích občanská sdružení, která pomáhají při opravách a údržbě kostela a oživují jeho ducha pořádáním různých kulturních akcí. Přispívají tak
nejen k zachování památky, ale hlavně
obnovují jeho základní úlohu: kostel se zase stává místem, kde se pravidelně střetávají lidé. Nejde jen o to, že se místní
sejdou, posedí, poslechnou a zase se rozcházejí. Na realizaci takovýchto
setkání se sami společně podílejí.
Příkladem budiž smolnický
kostel u Loun, dominanta nejen obce, ale i celého širého okolí. Zřejmě i proto neustále přitahoval pozornost zlodějů církevního umění, až v něm nezbylo téměř nic: jako první zmizely sošky a další ikony,
co se dají snadno odnést, následovaly píšťaly kostelních varhanů, za chvíli
místo lustrů visely ze stropu cáry provazů, a když už se zdálo, že není co
sebrat, někdo si dal tu práci, vyšplhal po oltáři, vyřízl oltářní
obraz, po němž zbyla jen obrovská díra, a odnesl si Ježíše v podpaží
domů.
Než se obecní úřad konečně rozhoupal
a nainstaloval bezpečnostní zařízení, zůstaly v kostele jen holé stěny. Na počátku loňského roku se vyrabovaného a
chátrajícího svatostánku zželelo několika občanům. Z jejich iniciativy vznikl Spolek pro záchranu kostela
sv. Bartoloměje, jehož cílem je vytvořit z kostela důstojné místo k setkávání při různých
kulturních i církevních událostech.
Po jediném roce působnosti spolku se v kostele uskutečnilo
hned několik koncertů a výstav. Kromě toho se spolek zasadil o vysvěcení
křížku u památné lípy, přičemž poprvé po minimálně padesáti letech se v obci konalo
procesí. Kostel se pyšní novými dveřmi s ozdobnou mříží, ze stropu visí stylové
svíčkové lustry a při každé příležitosti je interiér zdoben aranžérkou, jejíž
květinové dekorace rozjasní zatím pusté prostory. Momentálně se
shání investice na obnovu varhanů. Veškeré, i ty nejmenší pokroky, samozřejmě
odvisí od shánění peněz, hledání sponzorů, žádostí
vlády a různých nadací o dotace apod. Někdo dá více, někdo
méně, jiný nic … nejdůležitější však je, že spolek vyslal
podnět k aktivitě, který nezůstal bez odezvy. Lidé se do příprav a realizace akcí
nezištně a s nadšením zapojují, setkávají se a mají z toho radost.