Za poslední dva roky odjelo za prací do Velké Británie a Irska více než milion Poláků. Hlavní destinací je – díky strategické poloze a četnosti pracovních nabídek – především Londýn. Polská migrační vlna vzala ostrovy skutečně útokem, to zřejmě potvrdí každý, kdo je v posledních pár letech navštívil. Polštinu je slyšet na každém kroku, v ulicích se začínají objevovat polské nápisy a obchody s polským zbožím (především nezbytnými potravinami, jako jsou klobásy, pierogy, nakládané okurky, vodka apod.), banky (např. Lloyds-TSB) začínají poskytovat informace a další služby v polštině. A nejen to: Poláci houfně obývají čtvrtě, které dříve bývaly výlučně asijské (takže levnější), a tím radikálně mění tvář britské metropole.
Zdaleka to nejsou jen polští muži, kdo odchází do Británie za vidinou lepšího bydla. Z Polska mizí celé rodiny. Včetně dětí. Statistiky hovoří o zhruba 50 000 polských dětech v emigraci, z nichž celá polovina žije právě v Londýně. Navíc dalších několik tisíc se narodilo přímo na ostrovech. Polsko proto začíná bít na poplach: Kdo naučí naše děti v cizině polsky!? Vláda totiž nabádá své občany, aby se poté, co v zahraničí načerpají zkušenosti a finanční zdroje, vrátili zpátky do vlasti a pomáhali v jejím rozkvětu. Jenže co s dětmi, kteří se mezitím asimilují v britské společnosti? A asimilace je třeba. Kdo se neasimiluje, ten tvrdě platí. Děti prostě nemají rády nic, co se odlišuje. Mnohý malý Polák tedy asi zažívá dost krušné chvilky, když přijde mezi britské děti, jimž pořádně nerozumí a ještě musí zvládat učivo v cizím jazyce. Navíc polští rodiče nemají peníze na soukromé (lepší) školy, tudíž své děti posílají za vzděláním do veřejných škol, které jsou nechvalně proslulé svou přeplněností a vzrůstající agresivitou žáků.
Malému Polákovi se tedy může lehce stát, že, když se konečně začlení do kolektivu, zvládne jakž takž místní řeč a najde si nové kamarády, rodina zavelí k návratu domů a dítě tak zažívá další šok – opět se musí přizpůsobit a zvládnout jazyk – tentokrát mateřský. V polských médiích momentálně probíhá diskuze, zda a kdo by si měl vzít na starost založení a provozování dvojjazyčné polsko-anglické školy v Londýně. Nicméně Poláci na ostrovech spíše zůstávají. Respektive vrací se do otčiny jen nakrátko, avšak pravidelně. To však pro samotné Polsko znamená spíše zátěž: vyšší výdělky za hranicemi (zdaleka převyšující polský průměrný plat cca 2 000 zlotych, tj. 14 000 CZK) přirozeně umožnují vyšší životní standard v rodné zemi, což vyhání ceny uměle vzhůru. Obzvlášť patrné je to u cen bytů a pozemků. Avšak vzrůstají i ceny spotřebního zboží a potravin. Mladí Poláci, kteří si často z polského platu nemohou dovolit splácet ani nájem, natož hypotéku, jsou tak v podstatě nuceni vycestovat. Mluvíte-li s Poláky a Polkami ve věku 20 – 30 let, téměř každý z nich venku za prací byl nebo aspoň jejich sourozenci či přátelé. A kdo nebyl, ten se chystá. A kdo byl, ten se chystá znovu. Polsko se tak točí v začarovaném kruhu: Cizina – domov – cizina.