Většina českých seniorů však takové štěstí nemá. Nemocní na těle či na duši zůstávají odkázáni sami na sebe nebo na instituce, v nichž spíše přežívají, než žijí. A díky stále dokonalejší lékařské péči, výkonným lékům a kvalitní stravě jich bude více a více. Deprimující domovy důchodců praskají ve švech, špatně placeného personálu je nedostatek a příbuzní nemají čas a chuť se starat. Lepší variantou k domovům důchodců jsou pak domy s pečovatelskou službou, kde je přece jen starý člověk považován za alespoň částečně svéprávného. Nicméně je nucen vystěhovat se z místa, v němž strávil většinu života a jeho opuštění může představovat velkou psychickou zátěž a stres.
Nejspíš i proto volí naši západní sousedé kromě instituční péče i tu domácí, kterou si lépe placený důchodce může dovolit zaplatit sám, obzvlášť jedná-li se o levnou pracovní sílu od chudších sousedů z Východu. Takto v Rakousku pracuje až 40 tisíc východních pečovatelek, „které jsou ochotny pracovat za mnohonásobně nižší odměny než rakouští pečovatelé a takřka nepřetržitě“ (MF Dnes, A10, 28. srpna 2006). To, že jejich nelegální služby rakouským seniorům jsou neoficiálně tolerovány samotnou vládou, dokazuje skutečnost, že jich využívají i přímí příbuzní nejvyšších státních činitelů. Česká žena si zas pro změnu uspoří na nový byt či na důchod, který jí jako de facto nezaměstnané český stát vyměří minimální. Ve finále jsou tedy všichni spokojeni, jen státní pokladny lehce skřípou zuby.
Jistou alternativu nabízí novozélandský systém. Povinné zdravotní pojištění (ACC – Accident Compensation Corporation), zahrnuté v daňových odvodech z příjmů, počítá i s možností, že jednou budeme staří a nemohoucí. Když se tomu tak stane (většinou po nějakém triviálním úrazu s vážnými následky), za novozélandským důchodcem je vyslán domácí pečovatel, který pomůže s běžnými denními úkony, jako je např. sprchování, stlaní postele, příprava jídla, nákup, atp. Prostě záležitosti, jež starší osoba zvládá samostatně s obtížemi. Službu platí vláda, nicméně pečovatele a veškerou administrativu zprostředkovávají různé společnosti (např. Geneva Health International) nebo spolky (The Salvation Army). Ty také na základě posudků svých sociálních pracovnic stanovují počet hodin vyhrazených pro péči o jednotlivce a charakter péče. Jedná se tedy o komplexní propojení vládní, nevládní a občanské sféry.
Novozélandský model se v mých očích jeví jako celkem solidní pomoc od státu, když ji člověk opravdu potřebuje. Nejsem si však jistá, jak by fungoval zde v Čechách, kde využít znamená automaticky zneužít. Péče je totiž založená na domluvě nejen s tím, kdo ji bezprostředně potřebuje, ale i s rodinnými příslušníky. Pečovatel tak nesupluje funkci rodiny, jen pomůže, když nikdo jiný nemůže.