Reklama
 
Blog | Natalie Šímová

Něděle v Krakově, aneb katolické Polsko není mýtus

Krakovské nedělní ráno prozářilo slunce. Zdá se, že babí léto na konci listopadu láká ven z panelových domů nejen pejskaře, ale i celé rodiny. Všichni včetně dětí jsou nastrojení a rozjaření, jakoby do města přijela pouť. Obyvatelé sídliště vyplouvají ze vchodů svých paneláků, aby se spojili do jednolitého proudu valícího se jedním směrem. Razím si cestu v protisměru, je přece nejlepší čas k procházce za město. Místní však mají pro dnešní ráno očividně jiné plány. „Dzien dobry,” zdraví mě kdosi. Sousedka s dětmi! Málem ji nepoznám, jak jí to sluší. Nedá mi to a ptám se: „To máme krásně, kam se chystáte?” Směje se na mě: „Přece do kostela!” ... No jistě, kam jinam, rozsvítí se mi. Jsem přece v Polsku!

Krakov se svými 760 tisíci obyvateli má minimálně deset obrovských sídlišť a na každém takovém sídlišti jsou kromě supermarketů dva až tři kostely, kam každou neděli směřují tisíce Poláků k modlitbě. Bohoslužby se však nekonají jednou denně, ale minimálně každou druhou hodinu, v některých kostelech i častěji, takže se člověk nemůže vymluvit, že to nestihl… Chcete si dát po obědě šlofíčka? Klidně můžete, dveře do kostela jsou otevřeny i odpoledne.

Pokud se rozhodnete strávit neděli v centru, můžete k modlitbě využít jeden z desítek starých kostelů, kde na vás dýchne skutečně posvátná až mystická atmosféra. Jedete na víkend pryč z města? Nevadí, k bohoslužbě se dostavíte v osm večer. Nemusíte však ani nikam jezdit. K úniku z velkoměstského shonu poslouží i svatý stánek.

V Krakově je to například Sanktuárium božího milosrdenství, rozlehlý klášterní komplex a poutní místo zároveň. Čechovi – ateistovi – vezme pohled na toto sanktuárium dech. Moje první myšlenka patří bestselleru „Da Vinci Code”… tak přece jen je svět stále ovládán církví! Areál tvoří několik budov: cihlový klášter s kaplí, farou, speciálními poradnami pro poutníky s rozličnými problémy a hotelem, dále rozlehlé pozemky s křížovou cestou a hřbitovem řádových sester a do očí bijící ultramoderní kostelní věž a bazilika, z nichž čiší chlad a zpupnost. Zatímco věž vypadá jak startující raketa, bazilika připomíná kosmickou centrálu NASA. Vstoupím a nechám na sebe působit atmosféru místa, kde „nemocní se uzdraví, chudí duchem jsou blahoslavení a Království nebeské otevírá svou náruč každému, i bezvěrci”. Původní klášter, jeho dvůr a zahrady jsou příjemné místo, návštěvník se zde může procházet, rozjímat, posedět na lavičkách a pozorovat ostatní „poutníky“ a samozřejmě se modlit celý dlouhý den…

Reklama

Nahlédnu do prosklené kapličky, jejíž stěny jsou pokryty papírky s modlitbami za uzdravení nemocných a klidné spočinutí mrtvých, rodinnými fotografiemi, fotografiemi dětí, Ježíši modlím se k Tobě, ať se můj muž uzdraví z rakoviny prostaty, čtu modlitbu poutnice z Kanady, Bože nejmilostivější, pomož našemu synovi, aby začal znovu chodit, modlící se rodiče, u vzkazu připíchlá fotografie smějícího se mladíka. A tisíce jiných modliteb, fotek, také plyšové hračky a růžence, obrázky Ježíše, Panny Marie a Jana Pavla II. Do modlitebny vstupují další návštěvníci, pokřižují se a klekají na schody před prostý oltář s rozměrným obrazem Ježíše Krista. Potichu odcházím, abych modlící nerušila, a vydám se na obhlídku starého kláštera.

V budově z červených cihel v anglickém stylu se kromě jeptišek z Řádu božího milosrdenství skrývají i kněží, ministranti, církevní relikvie a určitě spousta dalších věcí. Vcházím do kaple, u jejíhož vchodu je připevněna deska s bustou Jana Pavla II, který místo posvětil v roce 2002 při své návštěvě Polska. Po Wadowicích, kde se narodil, je Krakov druhým polským městem, které si bývalého papeže přivlastňuje a činí z něj totální ikonu. Před tím, než se stal kardinálem, zde totiž Karol Wojtyla působil jako arcibiskup.

Při mém příchodu je kaple už plná věřících a přicházejí další, u vchodu poklekají a křižují se. Ti, kteří se nevejdou do lavic, zůstávají klečet a tiše odříkávají své modlitby. A nevejde se jich celkem dost, polovina lavic je totiž do posledního místečka zaplněná řádovými sestrami. Sestry, od hlavy k patě zahalené do černočerných hábitů, si předávají mikrofon a odříkávají jednotlivé modlitby, které po nich ostatní opakují. Z mé perspektivy jedinou odhalenou částí těla zůstává ruka předávající mikrofon. Celé hejno se tak věrně podobá zahaleným muslimským ženám. Také monotónní odříkávání opakované modlitby a bohatá zlatá výzdoba mě na chvilku v myšlenkách přenesou do mešity někde uprostřed poušti.

Ze snění mě probere skřípání lavic a šustění rób, to sestry ukončily svou modlitbu a pomalu, organizovaně jedna po druhé v dlouhé řadě mizí postranními dveřmi s bytelným kódovaným zámkem do útrob kláštera. Moje pouť pokračuje křížovou cestou, kde si někteří opravdu zapálení katolíci klekají před každým křížem a modlí se. Tak to je skutečně na celý den. Já to raději trochu zkrátím a mířím k raketě a kosmické centrále.

U rakety mě čeká překvapení: vnitřním schodištěm nebo výtahem lze vystoupat až do čepice a prohlédnout si Krakov z výšky 42 metrů. To je jedinečný zážitek ve městě, kde je pouze jeden kopec, a to ještě uměle vytvořený! K raketové věži kostela se tiskne bazilika z betonu a skla. Chvilku odolávám, ale nakonec si přece jen návštevu kosmické centrály nenechám ujít. A stojí to za to. V souladu s kruhovým půdorysem stojí stovky lavic a extra židlí, navíc se dá vyjít na balkon, kde jsou další místa, takže by se mohlo zdát, že je svatyně nafukovací. Přesně vycentrován u zadní stěny je obrovský otlář s moderní plastikou a rozměrný presbytář, kam se jistojistě vejde alespoň stovka ministrantů zároveň. Dalším konzumním prvkem jsou zpovědnice, které, rozesety v přesným mezistupech, lemují zdi baziliky. V tuto odpolední hodinu jsou plně využité, nad každou září červené světlo oznamující: Nevstupovat, udržovat rozestupy, respektovat soukromí zpovídajícího se. Jakmile je zpověď u konce, červené světlo zhasne a zve dalšího zájemce, aby nastoupil a vyšeptal své hříchy do ucha církevnímu psychoanalytikovi.

Blíží se celá a neskutečné se stává skutkem – nafukovací svatyně je plná k prasknutí! Lidé sedí nebo klečí … a klečí bez rozdílu pohlaví a věku, dlouhovlasí studenti i holohlaví drsňáci, matky s batolaty v náručí, děti školou povinné i babičky, dámy ukazují podrážky svých bot, z nichž trčí vysoké podpadky, pánové si nenápadně rovnají vyžehlené puky. Odbíjí celá, dveře za oltářem se jak na povel otevřou, vyjde z nich skupinka ministrantů a rovná se na presbytáři. Neviditelný ženský hlas ze sound systému předříkává úvodní modlitbu. Kněz vstupuje na pódium, lidé hromadně vstávají, nastává slavností ticho. Bohoslužba začíná.

Najednou v té davové euforii cítím, že musím vykonat svou modlitbu spolu s ostatními. Za své blízké, za tento den, který mi byl dopřán, za svět, kde pokora má stále ještě své místo. V tu samou chvíli nedaleko odsud v nákupní zóně o stejné rozloze jako sanktuárium se za hlomozu radostného popu hemží ti, kteří se už dnes stihli pomodlit. K těm se taky přidám! Za chvíli se nám přece narodí Ježíšek, tak mu musíme koupit něco na sebe.